13.11.2023 | Zprávy
Architekt Ondřej Pleštil je zakladatelem ateliéru Železná, který se sám charakterizuje slovy, že usiluje o nadčasovou estetickou kvalitu, která nepodléhá pouze módním vlivům.
Osobně to považuji za velice důležité, protože měnit design koupelny každé dva až tři roky opravdu nepovažuji za rozumné ani udržitelné.
Proč jste se upsal zrovna architektuře?
To je těžká otázka… asi to na mě zbylo! Od dětství mi šlo kreslení, bavila mě manuální práce. Věděl jsem, že nechci studovat ani práva ani lékařství, šla mi deskriptivní geometrie a zdálo se mi, že nejjednodušší cestou, jak odmaturovat bude pro mě právě výtvarná výchova a deskriptiva. Obojí mi šlo samo a nemusel jsem se moc „biflovat“. Tom mě nikdy netěšilo. Je ale pravda, že představy o profesi architekta na gymnáziu, které jsem dokončil před více než 20 lety neměla s reálnou profesí nic společného. Tak asi jako u každé profese je to především šílená dřina, ať už je to projektování samo o sobě nebo pravidelný styk s mocí úřední, kterému se jako praktikující architekt bohužel nevyhnete a zdá se, že tento aspekt naší profese převažuje nad jiné víc než kdy předtím. Všeobecně soudím, že moje představy o profesi architekta byly dost naivní, ale zřejmě bych se stejně nerozhodoval jinak. Nyní však mohu dát s klidem za pravdu Karlu Hubáčkovi, který tvrdil, že architekt začíná být svéprávný až po 40. roku věku.
Je pro vás spolupráce s klientem důležitá nebo jste raději, když nechá vše na vás?
U naší práce platí určitě to, že vaše architektura je dobrá jen tak, jak je dobrý váš klient. Pokud je to nevzdělané individuum, které se touží obklopit nesmysly všeho druhu a ukazovat svůj domnělý „vkus“ na odiv veřejnosti nebo hostům, je naše práce předem odsouzena k nezdaru. Pokud je ale stavebník rozumný, má vkus a cit, je to radostné propojení. Všeobecně mám rád, když se o správnosti našeho návrhu rozhodne klient sám, protože on přeci bude prostor obývat. Musí mu tedy vyhovovat kvalitativně, materiálově, stavebně fyzikálně, komfortním provedením. V neposlední řadě musí mít investor samozřejmě pochopení pro naší práci, která není hmotného charakteru a nejsou to tedy housky na krámě s předem definovanou cenou. Ano, je to drahé.
Podaří se vám někdy přesvědčit investora o změně jeho plánů?
Pokud pracujeme pro soukromého investora, který si nechává navrhnout například rodinný dům, je to často jeho první a poslední takto vysoká investice v jeho životě. To je obrovská zodpovědnost na naší straně a jde o opravdu mnoho peněz. Snažíme se předkládat stavebníkovi návrhy, které považujeme za rozumné. Někdy „má pravdu“ on, někdy my, těžko říct. Všeobecně preferujeme hospodárná a spíše neokázalá, a přitom prostorově kvalitní řešení. Taková jsou ale dnes myslím velkou vzácností. Správná architektura se nepozná podle fotografií v magazínu. Musíte se v prostoru pohybovat, dotýkat se materiálů, měnit perspektivy svého pohledu. To nikdy ze statických obrázků nevyčtete. V práci s klienty se snažíme směřovat kormidlo lodi, která od prvního návrhu stavby k její realizaci a kolaudaci pluje vyšší řády měsíců, protahuje se často na roky. Je to tedy takové manželství a často je to nejenom finančně, ale i emočně velmi vyčerpávající činnost.
Kde berete inspiraci?
Před časem jsem hodně četl, nyní již daleko méně. Od určitého okamžiku v životě člověk nabývá myslím oprávněného dojmu, že „vším“ prošel a zatouží produkovat vlastní kvalitu, neohlížet se příliš po inspiracích u jiných či jinde. Inspiraci jako takovou ale určitě nacházím v pozorování přírody, jejích rytmů, vlastního kroku, dechu. Často mě správné řešení napadne při obyčejné práci, při chůzi či pohledu do nebe, vzácněji pak ve snu. Většinou jde o momenty zastavení a uvolnění, poetiky všednosti. Mám rád, když řešení vzejde z praktické zkušenosti s materiálem. Při dokončování univerzity jsem si řekl, že postavím dům vlastníma rukama. To jsem také udělal a beru to jako jednu ze stěžejních zkušeností ve vlastní projekční praxi. Bez praktické zkušenosti se stavební praxí bych opravdu navrhovat stavby nechtěl. Tento První dům, jak mu říkám, jsem navrhl a realizoval z odpadního materiálu – pilin a podle Le Corbusierova proporčního systému Modulor. Zde jsem zároveň na vlastní kůži poznal, jak je navrhování, a především pak realizace staveb dle zlatého řezu obtížný, spíše nemožný úkol. V návaznosti na tuto zkušenost jsem při postgraduálním studiu v Praze vyvinul vlastní proporční systém, který jsem nazval Harmonikum. Je analogický k temperovanému ladění v hudbě a za mě je prakticky využitelnější než například již jmenovaný Modulor. Zároveň se ideálu zlatého řezu blíží tak, že je rozdíl od něj pouhým okem nepostřehnutelný. Velkým inspiračním zdrojem na teoretické rovině je tedy pro mě matematika a hudba.
Ovlivnil vás nějak Berlín během vaší tamní praxe?
Pracovní pobyt v Berlíně u izraelského architekta Zvi Heckera před zhruba 12 lety mě určitě v mnohém zformoval. Byla to pro mě třetí a také poslední pracovní zkušenost v jiném než vlastním atelieru. Předtím jsem absolvoval praxi v tesařství Petra Růžičky a v pražském atelieru K2. Berlín je zároveň nám nejbližší metropolí, když nepočítám Prahu, která opravdovou metropolí není. Berlín je takové hlavní město východní Evropy, místo dějiště poslední epizody 2. světové války, město dlouho rozdělené mezi Východ a Západ. Politika je tu cítit na každém kroku, se zmítá v politických extrémech, zároveň ve frivolnosti. Je to třaskavá směs, která člověka při delším pobytu určitě nenechá chladným.
Jaká je vaše nejoblíbenější stavba u nás a jaká ve světě?
Ze dvou milníků, které jsem navštívil nebo znám dobře, můžu jmenovat budovu bangladéšského parlamentu v Dháce od Louise Kahna, u nás je to pak určitě Hubáčkův Ještěd. Jinak mám ale vždy radost, když najdu v zapadlé vesničce pěkný kostelík, který nikdo nezná. Především barokní doba nám zanechala velké množství těchto památek se skvělým umístěním v krajině.
Jaký moment byl v životě atelieru Železná ten nejdůležitější?
To netuším, atelier jsem založil v roce 2018 a zdá se mi, že je zatím dost krátká doba na to něco hodnotit nebo nějak významněji bilancovat. Naše práce má mnohem delší cykly než například průmysl, pracujeme v delších časových horizontech, než je rok či dva. Obvykle to je tak, že sedm let cídíte pověstné Augiášovy chlévy, pak se teprve něco odehraje. Zeptejte se mě proto raději až v roce 2025😊.
Na čem aktuálně pracujete?
Čeká nás teď několik větších projektů: právě se staví Sociálně terapeutická dílna pro mentálně postižené v libereckém Harcově, projektujeme půdní vestavby do bytových domů ve Vodňanech, navrhovat budeme Dům s pečovatelskou službou v Boleticích u Děčína. Pro soukromé investory pak navrhujeme a realizujeme několik rodinných domů, budeme zpracovávat studii na využití brownfieldu v Josefově Dole.
Celý článek s fotografiemi najdete v časopise Obklady, dlažba & sanita 4/2023 - ukázka ZDE.
