10.08.2021 | Praxe
V posledních letech často vedeme diskusi s prodejci, řemeslníky i kutily o tom, zda je nutné mít k dispozici širokou škálu přesně specifikovaných lepidel na obklady a dlažby nebo zda stačí úplné minimum universálních hmot. Nebo třeba jen jedno či dvě lepidla, která podle texty na obalu umí nalepit praktický vše, a to ještě na každý podklad. Otázka je to zcela jistě zajímavá. Co s odpovědí? Každopádně musíme začít povinnými požadavky na lepidla pro obklady a dlažby, které zcela závazně určuje pro všechny výrobce a distributory ČSN EN 12004 Lepidla pro obkladové prvky – Požadavky, posuzování shody, klasifikace a označování.
Už v úvodních částech normy se jasně hovoří, že mezi stavební konstrukcí a obkladovým prvkem dochází k přenosům napětí, kterým se právě lepidla mají umět dostatečně přizpůsobit. Norma samotná rozděluje lepidla na obklady a dlažby do tří velkých skupin podle použitého pojiva. Jsou to lepidla cementová, disperzní a lepidla na bázi reaktivních pryskyřic. Krom druhu pojiva norma dále lepidla specifikuje dalšími charakteristikami. Mezi tyto charakteristiky patří především různě definované přídržnosti, skluz, prodloužená doba zavadnutí, deformovatelnost neboli flexibilita a tak dále a samozřejmě všemožné kombinace těchto charakteristik. Charakteristiky lze poté vyčíst z technického listu výrobku či jeho obalu (například C2TE S1). Jednotlivá písmena a číslice v označení třídy mají jasnou specifikaci. Celkem zná norma podle charakteristik a druhů pojiv více než 50 možností specifikací lepidel.
Když k tomu ještě přidáme požadavky pro lepení na různé druhy podkladů (cementové, pojené síranem vápenatým, sádrokartonové, dřevoštěpkové, hydroizolace…), stále se zvětšující formáty obkladů a dlažeb (dnes už například 320 x 160 cm…) i požadavky pro lepení v různém prostředí (exteriér, interiér…), je jasné, že výběru vhodného lepidla je třeba věnovat dostatečnou pozornost.
Pokud se zpět vrátíme k výše zmiňované ČSN EN 12004 lze se na jednotlivé třídy lepidel podívat i obsahově, tedy si odpovědět na otázku, co daná třída znamená prakticky z hlediska požadavků na lepidlo. Pro tento rozbor se zaměřme na lepidla nejpoužívanější, tedy cementová.
Cementové lepidlo (C) může mít podle normy celou škálu kombinací tříd a jejich vlastností. V základu to je třída 1 nebo 2 vycházející z povinných charakteristik.
Pro zařazení lepidla do třídy C1 či C2 je nutné mimo jiné splnit několik tahových přídržností.
- Počáteční tahovou přídržnost – na referenční plochu nanesu lepidlo a přilepím vzorek větší, než je terčík odtrhoměru. Vše musí být uloženo v laboratorních podmínkách při teplotě 22 °C ± 3 °C a vlhkosti vzduchu 50 % ± 5 %. Po 28 dnech provedeme odtrhy na referenčních vzorcích, které musí splňovat hodnoty C 1 ≥ 0,5 MPa, C 2 ≥ 1,0 MPa
- Tahovou přídržnost po ponoření do vody
- Tahovou přídržnost po působení tepla
- Tahovou přídržnost po vystavení cyklům zmrznutí – roztátí
I u bodů 2., 3., 4. jsou normou přesně dány postupy a podmínky pro vyzrávání vzorků s tím, že výsledné hodnoty odtrhů na daných referenčních vzorcích musí splňovat ve všech případech pro: C 1 ≥ 0,5 MPa, C 2 ≥ 1,0 MPa
Ostatní volitelné charakteristiky ve třídě daného lepidla jsou taktéž dány normou včetně metodologie zkoušek. Jedná se o:
- Prodloužená doba zavadnutí „E“
Základní vzorek střepu osadíme do naneseného lepidla na referenční ploše až po 30 minutách od jeho natažení. Následně necháme zrát v předepsaných podmínkách 28 dní. Po 28 dnech provedeme odtrhy – minimální požadovaný výsledek pro deklaraci prodloužené doby zavadnutí je 0,5 MPa.
- Rychletvrdnoucí lepidlo „F“
Základní vzorek střepu osadíme do naneseného lepidla na referenční ploše. Následně necháme zrát v předepsaných podmínkách 6 hodin. Po 6 hodinách provedeme odtrhy – minimální požadovaný výsledek pro deklaraci rychlého lepidla je 0,5 MPa.
- Snížený skluz „T“
Naneseme lepidlo na referenční plochu. Nad lepidlo upevníme pravítko. Mezi pravítko a lepidlo umístíme distanční tělíska. Pod tato tělíska nalepíme nenasákavý střep velikosti 20 x 20 cm. Tento fragment postavíme svisle a měříme skluz (pohyb střepu 20 x 20 cm směrem dolů), který může být max. 0,5 mm v absolutní hodnotě.
Pomůcky pro metodiku měření sníženého skluzu
Referenční plocha s naneseným lepidlem upevněným pravítkem a umístěnými distančními tělísky
Referenční plocha s naneseným lepidlem upevněným pravítkem, umístěnými distančními tělísky a nalepeným nenasákavým střepem velikosti 20 x 20 cm. Vše orientováno na svislo.
Závěrečné měření skluzu.
- Flexibilita „S1“ či „S2“
Po opravě 2 ČSN EN 12004+A1 s účinností od 1.4.2015 je pojem flexibilita jasně definován a to tak, že k původnímu termínu deformovatelnost se synonymně doplňuje pojem flexibilita. Tedy deformovatelnost = flexibilita = schopnost vytvrzeného lepidla deformovat se působením napětí mezi obkladovým prvkem a povrchem určeným k lepení bez poškození instalovaného prvku.
Metodika zkoušení je taktéž pevně dána. Velikost testovacího vzorku je pevně definována na 45 x 280 x 3 mm. Především pro tloušťku vzorku je také pevně definována i tolerance ± 0,1 mm. Vzorky s menší tloušťkou než 2,9 mm a větší tloušťkou než 3,1 mm je třeba ze zkoušení vyřadit.
Vyzrálý vzorek se poté vloží do definovaného lisu, kde podpory jsou potom od sebe osově vzdáleny 200 mm.
Norma poté definuje dvě možnosti flexibility – deformovatelnosti na kvalitativní úrovně:
- Deformovatelná lepidla S1 průhyb ≥ 2,5 mm
- Vysoce deformovatelná lepidla S2 průhyb ≥ 5,0 mm
Opačně řečeno, pokud výrobce na obal či do názvu lepidla na obklady a dlažby uvede slovo flexibilní v různých podobách a pádech, je nutné, aby lepidlo ve shodě s normou vykazovalo deforovatelnost alespoň S1, tedy průhyb ≥ 2,5 mm. V tomto duchu si nemohu odpustit poznámku, že pokud se na prodejně podívám na cenu některých podle obalu flexibilních lepidel, je stavebně fyzikální záhadou, jak právě tuto vlastnost mohou fakticky splňovat.
Pokud tedy začneme přemýšlet nad konkrétními situacemi a správnou volbou druhu lepidla na obklady a dlažby, je třeba se zabývat druhem podkladu, na který máme lepit obkladový prvek. Nejen klasické cementové či vápenocementové podklady jsou dnes v kurzu. Často je třeba instalovat obklad či dlažbu na podklady pojené síranem vápenatým (anhydritové potěry, kalciumsulfátové samonivelční stěrky, sádrové omítky), lepit na různé druhy hydroizolací, hojné jsou i požadavky na nalepení obkladového prvku na velkoplošné deskové materiály jako je sádrokarton, OSB desky, cementoštěpkové desky a podobně, v extrémnějších případech však i různé druhy kovů a plastů. I škála a velikost obkladových prvků se stále rozšiřuje. Dnes nelepíme jen klasické formáty nasákavých i nenasákavých obkladů a dlažeb. Dnes lepíme velkoformátové keramické prvky, ultratenké velkoformáty, přírodní či umělý kámen a podobně. A když do toho všeho zahrneme i lepení v exteriéru, interiéru, lepení pro trvalou zátěž vodou či chemickou zátěž začíná nám vyvstávat odpověď na otázku, zda vůbec existuje nějaké „universální“ lepidlo, kterým bychom pokryli tyto všechny možnosti a kombinace.
Plně universální lepidlo by patrně mohlo existovat, nicméně bylo by natolik finančně nezajímavé, že by zcela jistě mělo prodej, který by se limitně blížil k nule. A věřte, že lepidlo, které by bylo v běžné ceně a zvládlo by většinu z toho, co je výše popsáno, by bylo spíše velmi troufalým marketinkovým tahem příslušného výrobce, který by hraničil až s neseriózností.
Pokud se tedy vrátíme k otázce z nadpisu článku, je odpověď více než jednoznačná. Ano, každý seriózní výrobce musí disponovat odpovídající škálou lepidel na obklady a dlažby tak, aby technicky zabezpečil širokou poptávku požadavků zákazníků při lepení obkladových prvků a dlažeb, a to v rozumné a konkurenceschopné cenové relaci.
Pavel Svatoš, divize Weber, Saint-Gobain Construction Products CZ a.s.
